Kamzíci, kozy, kozorožci 2/2

Alpští kozorožci zažili ve své domovině velmi podobný osud jako tatranští kamzíci, proto snad nebude na škodu si o nich povědět trochu více.

Příběh kozorožců

V pohořích Evropy, Asie a severní Afriky (mj. Pyreneje, Kavkaz, Altaj) žije sedm druhů kozorožců (rod Capra). Všichni patří do podčeledi koz (Caprinae), rozdíly mezi druhy jsou podobně jako u  kamzíků způsobeny izolovaným vývojem populací. Typickým zástupcem ve  střední Evropě je alpský poddruh kozorožce horského (Capra ibex ibex). První historické záznamy o něm jsou už z roku 723 n. l.

Ve středověku byli tito přežvýkavci v Alpách intenzivně loveni pro maso a  trofej, ale i pro údajné léčivé účinky rohů, krve a vnitřností. Stavy kozorožců proto prudce klesaly a nechybělo mnoho k jejich úplnému vyhynutí. Na přelomu 18. a 19. století přežívalo poslední stádo asi 60 kusů v  oblasti Gran Paradiso v Itálii. Jen přísná ochrana této oblasti (již od roku 1856, dnes národní park) umožnila zdecimované populaci kozorožců opět se zotavit. Z Gran Paradisa se později podařilo navrátit kozorožce i do dalších částí Alp.

Kozorožci v Tatrách?

Na území Tater žili kozorožci v minulosti také, ačkoliv zde nebyli geograficky původní. O jejich introdukci se postaral kníže Hohenlohe, který dal přivézt roku 1898 do oblasti Javoriny 10  kozorožců z altajských pohoří. Zvířata nepřežila už první zimu, kníže se však nevzdával a opakovaně vysazoval na svém panství další stáda, mimo jiné i kozorožce z africké Habeše. Další pokusy o introdukci v letech 1901, 1902 a 1912 vyústili v aklimatizaci několika desítek kusů, úspěch to však byl jen dočasný.

Přestože např. profesor K. Domin v roce 1926 uvádí, že v Belianských Tatrách se kozorožcům výborně daří, vysazená stáda měla potíže s odchováním mladých a v roce 1945 vyhynuli i poslední jedinci.

Introdukce horských kopytníků

Nejen kozorožci byli vysazováni do oblastí, kde jejich výskyt není přirozený. V současné době se mimo svůj přirozený areál běžně vyskytují i kamzíci. Náhradní populaci tatranského kamzíka v  Nízkých Tatrách už jsem zmínil minule, kamzíky však zastihneme např. i v Malé Fatře. Ale pozor! Tam byl uměle vysazen alpský poddruh, takže nelze tamější stádo považovat za "výpomoc" tatranské populaci. Naopak hrozí, že se jedinci obou poddruhů začnou mezi sebou křížit, což je nežádoucí. Tak například genetická výbava v Tatrách domácích kamzíků, která umožňuje již dříve zmíněnou adaptaci na kruté zimy, by mohla být znehodnocena introgresí cizích genů.

O něco menší riziko nese přítomnost alpských kamzíků na Králickém sněžníku, v Jeseníkách, Lužických horách či Labských pískovcích. Ani tam kamzíci nejsou původní, a ačkoli je setkání s nimi jistě milé, do tamní přírody vlastně nepatří.

• Kozorožec horský byl poměrně dlouhou dobu považován za mystické zvíře a  téměř všechny části jeho těla i výkaly se hojně využívaly jako přísady do léků na nejrůznější nemoci nebo do alchymistických lektvarů. V  důsledku rozsáhlého lovu se téměř podařilo na začátku 19.  století kozorožce horské zcela vyhubit.
• V roce 1854 začal Italský král Viktor Emanuel II. s hromadnou reintroducí kozorožce horského ve volné přírodě, což se mu nakonec podařilo. Dnes je již populace tohoto savce vyvážena a odhaduje se, že ve volné přírodě žije zhruba 30 000 jedinců.