Stračka tatranská
8.2.
2006
Stračonôžka tatranská
Stračka tatranská je západokarpatským endemitem, což znamená, že kromě Tater a několika dalších slovenských pohoří jinde neroste. Pokud na tuto modře kvetoucí krasavici narazíte na horské túře, jen těžko ji v okolní vegetaci přehlédnete. Endemickým a reliktním rostlinám slovenských velehor se letos budeme věnovat i v dalších článcích našeho seriálu.
Stručný popis
Lodyhy stračky (slovensky stračonôžka tatranská, Delphinium oxysepalum) dorůstají do velikosti 20-60 cm, jen zřídka bývají vyšší, nepřesahují ale výšku jednoho metru. Nahoře jsou hustě přitiskle chlupaté. Modrofialové květy nejsou souměrné paprsčitě, jak tomu je u většiny pryskyřníkovitých rostlin, ale podle jediné (svislé) osy. Květy o velikosti 2-4 cm jsou rovněž hustě chlupaté, vzadu vybíhají v tzv. ostruhu, která je však vždy kratší než délka květního lístku. To jsou základní znaky pro rozlišení druhu od příbuzné stračky vyvýšené (Delphinium elatum).
Ta mívá lodyhy vyšší (50-200 cm), v horní části lysé nebo odstále chlupaté a také květy jsou lysé nebo řídce pokryté rovnými odstálými chlupy. Ostruha je vždy delší než květní lístky, které měří nanejvýš 2 cm. Dlanitě členěné listy jsou u obou druhů podobné, jen u stračky tatranské mívají kratší řapíky, než u stračky vyvýšené.
Stanoviště a rozšíření
Jak asi tušíte podle jména, nejsnazší je uvidět tento endemický druh v dolinách Tater, od Západních po Belianské. Kromě toho roste ještě v Malé Fatře, Nízkých Tatrách, Chočských vrších a na Muráňské planině, ale všude jinde na světě byste ji hledali marně. Nejčastěji vyhledává vlhčí biotopy na vápencových podkladech, ale nepohrdne ani silikátovým podložím, ať už jsou to sutě, droliny, horské nivy či trávníky mezi klečí.
Životní optimum stračky tatranské se nachází v subalpinském pásmu, avšak její vertikální rozšíření sahá od horského stupně (cca 1000 m n.m.) až po alpinský (2100 m). Druh tak vystupuje do vyšších poloh než sesterská s. vyvýšená (cca 700-1700 m).
Zajímavosti
Použité zdroje:
Soják J. (1989): Rostliny našich hor. Kapesní atlas. - SPN, Praha.
Mihál J., Šoltés R. & Šoltésová A. (1989): Kvety Tatier. Sprievodca živou prírodou Tatranského národného parku.- Príroda, Bratislava.
Barevné květy stračky nejsou tvořeny korunními lístky, jak je u většiny rostlin obvyklé, ale sytě zbarvenými kalichy, které jsou protažené dozadu ve vnější ostruhu. Uvnitř květu jsou skryty korunní lístky, z nichž dva, protažené ve vnitřní ostruhy, fungují jako medníky. Opylení mohou obstarat výhradně čmeláci. Pouze tento hmyz je schopen sosákem proniknout až do dutiny vnitřní ostruhy, v níž je uložen nektar.
Přitom se čmelák musí "opřít" o tyčinky s pylem, jímž si popráší břišní stranu těla a následně ho přenese na další květy. Jiný hmyz, který nedisponuje tak dlouhým sacím ústrojím, však často prokousává zadní část lístků ostruhy, čímž nektar "uloupí" a květ tak není opylen.
Zajímavosti
- Stračka vyvýšená je na Slovensku z hlediska ohrožení hodnocena jako zranitelný druh (VU) a je zákonem chráněná.
