Osudy Vysokých Tatier

Osídlení Tater

Kdysi byly Vysoké Tatry nazývány Sněžné hory (Montes nivium, Schnee Gebürg) nebo také Centrální Karpaty. Jejich jižní úpatí bylo osídleno lidmi už od dob neolitu, avšak původ těchto obyvatel není znám. Později přišli Keltové, Germáni, teprve po nich Slované. Nakonec se pod Tatrami usadili němečtí osadníci. To bylo na přelomu 12. a 13. století. Proto jsou starší zprávy o pohoří většinou psané německy nebo latinsky.

Dlouhou dobu nebylo hornaté území Tater ničím majetkem, šlo tedy o "území nikoho". Až v 11. stol. se staly tatry součástí Uherska a tím korunním majetkem uherských králů. Ve 13. stol. králové rozdali většinu tatranského území svým přívržencům a městům, ponechali si pouze oblast Tiché a Kôprové doliny a přilehlých svahů a štítů. Tak v roce 1209  získal oblast Studených dolin a Skalnatou dolinu včetně Lomnického štítu rod Berzeviczyovců. Celá severní část slovenských Tater byla do 15.  stol. součástí Dunejeckého panství, ale pak připadla také Berzeviczyovcům.

Liptovské Tatry vlastnily rody Szentivanyovců a Baánovců, Mengusovská a Batizovská dolina, a také Gerlach se západní částí Velické doliny, byla v majetku Botyzovců. Oblast kolem Veľkého Slavkova patřila městu, stejně jako Kežmarku patřila oblast zeleného plesa. Predné Meďodoly a východ Belianských Tater drželo město Spišská Belá. Polské Tatry byly součástí Zakopanskeho panství. Tak bylo území rozděleno do devíti oblastí.

V letech 1241-1242 se do podtatranského kraje při svých výpadech dostali Tataři. Tehdy bylo obyvatelstvo nuceno stáhnout se do tatranských lesů. Po odchodu Tatarů začala intenzivní kolonizace jižního úpatí. Vznikaly dnešní tatranské obce - Važec, Štola, Mengusovce, Veľký Slavkov, Veľká Lomnica, Huncovce, Stará a Nová Lesná, Rakúsy, Lendak. V  blízkosti Mengusovců založil dnes už neexistující obec Hincavu pán Henzo, podle nějž se zřejmě jmenuje i největší tatranské pleso - Hincovo. Batizovce se jmenují podle rodu Botyzů, Gerlachov podle hraběte Gerlachuse.

Život obyvatel Tater

Dnešní region Tater a okolí byl v době příchodu kolonizátorů pokryt hustými pralesy. Kvůli nepříznivým podmínkám pro ornou půdu v  zemědělství převažovala "živočišná výroba" - pastevectví a salašnictví, uživit se snažili i rybáři. Do se lesů vydávali přirozeně dřevorubci, ještě do vyšších poloh se kromě pastýřů pouštěli ale také lovci, pytláci. Protože hory nabízejí také velké množství léčivých bylin a  koření, vycházeli do nich i bylinkáři a kořenáři. Protože v tak zapadlém kraji bylo k zákonu daleko a hranice s Polskem nebyla střežená, vzkvétalo tu i pašeráctví. Tatry odedávna sloužily jako těžko kontrolovatelný přechod do Polska. Pašeráci se přechody přes sedla vyhýbali jediné legální cestě přes Ždiar do Lysé Poľany. Ve Ždiaru totiž sídlila pobočka celního úřadu, kde se musela odevzdat třicetina odhadnuté hodnoty zboží (odtud název "tridsiatkový úrad"). Navíc některé zboží bylo přes hranice úplně zakázáno převážet. Pašeráci to tedy řešili přecházením přes Kopské sedlo, kudy se dalo projet dokonce na koních, nebo pěšími cestami přes Poľský hrebeň, Hladké či Tomanovo sedlo. K dopravě po úpatí hor jim sloužila tak zvaná Cesta zlodějů, na jejíž základech dnes vede hlavní podtatranská dopravní tepna - Cesta slobody.

Před zákonem se do nepřístupných míst uchylovali i zbojníci, většinou vojenští dezertéři a utiskovaní poddaní, byli mezi nimi samozřejmě i uprchlí zločinci. Tatry jim sloužili ovšem pouze jako skrýš, vždyť obyvatelstvo bylo tak chudé, že by nebylo co krást. I  proslulý Juro Jánošík se občas v oblasti tatranských hvozdů zdržel, zaznamenány byly jeho přepady poblíž Východné. Zajímavostí je, že jako o  "zbojnících" se někdy mluvilo i o pytlácích, lovících kamzíky. Proto místní názvy jako Zbojnické pleso nebo Zbojnická pláň nemusí být odvozeny přímo od zbojničení, ale právě od lovu kamzíků.

Zlatokopové a pokladohledači

Obyvatelé hor nikdy neměli nadbytek peněz, většina byla zcela chudá. Není proto divu, že se mnozí z nich rozhodli zkusit štěstí při hledání zlata či jiných pokladů. Tatry skutečně ve svém nitru skrývají ložiska rud a minerálů, včetně zlata a stříbra. Žádné z těchto ložisek však nemá charakter"zlaté žíly", jedná se o málo výnosné a maloplošné nálezy. Tehdejší hledači však doufali, že právě oni objeví hroudy zlata či hromady drahokamů, aby si zlepšili své živobytí.

K tomu jim sloužily nejrůznější prostředky. Běžné bylo zaříkávání a čarodějnické praktiky, hledání pokladů pomocí virgulí, ale zvláštní oblibu mělo používání tzv. "zeměklíčů" - klíčů k pokladům země. Zeměklíče byly vlastně průvodce po horách, psané často jinými (neúspěšnými) hledači pokladů, kteří se rozhodli zpeněžit alespoň své znalosti terénu. Ve svých návodech uváděli přesné popisy cest, vedoucích do míst, kde je ukryté bohatství, avšak k jejich identifikaci používali různé mlhavě tajemné formulace (např. "Dojdeš k místu, kde voda nejdivočeji šumí, tam najdeš znamení, které tě povede dál až k  pokladu..."). Zlatokopectví kulminovalo v Tatrách v 18. století. Nejčastějšími cíli pokladohledačů bylo okolí Javorinského Žabieho, Kežmarského Zeleného, Čierného, Kolového, Červeného plesa, Bielých ples, Morského oka a okolí Ľadového štítu. Pod Čierným štítem zahynul po mnoholetém marném hledání v roce 1771 Ján Papirus. Je to první známá oběť zlaté horečky v Tatrách. Ani toto neštěstí neodradilo ostatní, jen přiživilo fantazii dalších zbohatnutí chtivých dobrodruhů.

A tak se můžeme například z legendy o drahokamu zvaném "karbunkul" dozvědět o tom, že kámen hlídá tajemná síla, která ve  chvíli, kdy na něj vztahoval nálezce ruku, svrhla troufalce ze skály. Pověst sice vypráví, že oním místem neštěstí je Jastrabia veža, ale pravděpodobně byla inspirována právě Papirusovým pádem z nedalekého Čierného štítu.

Doly a horníci v Tatrách

Jak jsme uvedli dříve, geologické bohatství Tater inspirovalo různé odvážlivce k hledání pokladů. Avšak dobývání nerostů se dělo v  Tatrách i organizovaně, dokonce s královským souhlasem, neboť nejstarší a  největší doly v Tatrách byly od 15. stol. na Kriváni, tedy v části Tater, která patřila vládcům Uher. Jejich rozkvět přišel v 16. stol. a  trval až do 18. století. Přestože trvalo dolování tak dlouho, výnosnost zlata i stříbra byla dost malá. Mimo nízké vydatnosti naleziště za to mohla i primitivní technika těžby, vždyť střelný prach se začal používat na Kriváni až v 18. století! Kromě dvou nejžádanějších kovů se v  oblasti Tater nacházela i rumělka (cinabarit), rudy mědi (Patria, Meďodoly, Veľká Svišťovka), olova, antimonu a cínu. Prakticky všechny byly ale z ekonomického hlediska nevýnosné. Ani s dalšími nerosty to není nijak slavné. Ve Velické dolině (Granátová stěna) se sice nacházely granáty, ale nižší kvality.
S hornictvím úzce souviselo hutnictví, které zpracovávalo dobyté suroviny z velké části přímo na místě. Na severní straně Tater se vyvinuly železářské podniky (Zakopané, Javorina), další hutě byly i  jinde (Svišťovky). Velká poptávka po dřevěném uhlí, spojená s  hutnictvím, způsobila dramatické odlesnění. Uhlířství spolu s  pastevectvím mělo zcela zásadní vliv na ničení porostů kosodřeviny, a  kdysi rozsáhlé lesní celky v podhůří prakticky zmizely. Teprve když koncem 19. stol. konkurence moderních železáren přispěla k zániku hutí v  Tatrách, přestalo se s dalším ničením lesů. Pro dnešní ochranu přírody je to jistě dobře.
S hornictvím a hutnictvím souvisí opět řada místních názvů. Například názvy Bane, Baníkov, Huty, Podbanské, Stúpy, Štôla atd. nějakým způsobem souvisejí s dolováním. Názvy jako Pálenica či Uhlisko zase upomínají na pálení dřevěného uhlí.

Vědecké zkoumání Tater

Po období zájmu o Tatry výlučně jako o zdroj obživy trvale od 16. století narůstá zájem o bezzištné poznávání neznámých a záhadných končin. Koncem 16. stol. se na první výlety do neznámých hor vypravovali kežmarští studenti a jejich pedagogové. Lyceum v Kežmarku bylo první institucí, která se zasloužila o základy seriózního vědeckého průzkumu. Zároveň však šlo o začátky turistiky a horolezectví.

Bádání začínalo vždy od praktických poznatků. Kupříkladu první botanicko-bylinářské výzkumy přinesly poznatky o léčivých účincích balzámu z kosodřeviny (tzv. Balsamum hungaricum) a limbového oleje (Oleum limbae). Limba jako objevený endemit byla nejprve pojmennována Libanonum carpaticum (podle podobnosti s libanonským cedrem), z toho vzniklo německé slovo Limbaum, přejaté do slovenčiny jako limba.

Další, už čistě vědecké úkoly se soustředily zejména na geologické složení, a na flóru Tater, pozdějšími předměty zájmu se staly tatranská plesa, jejich hloubka a způsob vzniku. Mnozí z badatelů se také zapojily do zkoumání tatranských štítů.

Vědecké výzkumy podněcovali nejprve místní učitelé a duchovní (J. Czirbesz, G. Berzeviczy, K. Generisch). Mezi prvními zahraničními učenci Tatry zkoumali francouzský geolog, geograf a lékař B. Hacquet (1793-4), dále skotský lékař a geograf R. Townson (1793) nebo švédský botanik, geolog a topograf G. Wahlenberg z Uppsalské univerzity. Wahlenberg popsal velkou část tatranské flóry, věnoval se i  geografickému názvosloví. Na vědeckých výzkumech se účastnili i Češi, např. E. Purkyně, K. Kořistka atd.

Díky objevům těchto a mnohých dalších badatelů dnes víme o  Tatrách téměř vše. Známe způsob jejich vzniku, včetně jejich ledovcové minulosti (podle glaciologických průzkumů se dokonce ještě v padesátých letech dvacátého století považovaly dvě sněhová pole za miniaturní "ledovečky"). Vědecké poznatky ukázaly, že se v Tatrách dodnes zachovala jedinečná kombinace přírodních úkazů a krás. Geolog R. Kettner a  botanik K. Domin se později nejvíce zasloužili o vyhlášení ochrany těchto hodnot. Dá se říci, že hlavně díky důkladnému poznání mohl být k  ochraně tatranské přírody v roce 1949 vyhlášen první národní park tehdejšího Československa.

Který štít je nejvyšší?

Až do poloviny 18. století nebylo v Tatrách provedeno žádné opravdové měření nadmořských výšek štítů či sedel. Porovnávání výšek se provádělo pouze odhadem, který byl většinou velmi nadhodnocený. Navíc se takto daly poměřovat jen vrcholy navzájem blízké, a tak není divu, že za nejvyšší v Tatrách bylo považováno současně několik štítů. Na Liptově málokdo pochyboval o primátu Kriváně, který při pohledu od západu opravdu výrazně vyčnívá z masivu Vysokých Tater. Naopak na východě Tater - na Spiši, v oblasti Kežmarku či Levoči - se zdál úplně nejvyšší Lomnický štít. Tento vrchol se již při prvních výstupech na okolní vrcholy považoval přímo za nezlezitelný, a o to víc byl obdivovaný. Říkalo se mu "Děd" (Grossvater). Ze severní strany Tater se zase jevil nejvyšším Ľadový štít, dříve nazývaný Husí (Mons anserinus, Gans). O  Gerlachovském štítu jako nejvyšším bodu Karpat dlouho nikdo neuvažoval. Může za to nejspíš jeho široký vrcholový hřeben, který způsobuje optické snížení vrcholu. Naopak štíty na vrcholu ostré se jeví opticky vyšší (Kriváň, Prostredný hrot).

První měření některých štítů provedli barometricky v roce 1770  vojáci rakouského generálního štábu. Jako nejvyšší bod tehdy určili Kriváň. Až roku 1793 změřil Townson rovněž barometricky výšku Kriváně na 2539 m, zatímco pro Lomnický štít naměřil 2644 m nad hladinou moře. Toto měření dokázalo, že Kriváň není nejvyšším bodem Tater. Podle něho se začal za nejvyšší uznávat Lomnický štít. Potvrdilo to i měření Wahlenbergovo z r.1813. avšak zároveň se vyskytly domněnky, jestli náhodou není ještě o něco vyšší Ľadový štít. Ještě v roce 1842 se k  tomuto názoru přikláněl učenec Lohmeyer (publikoval pod jménem Reyemhol). V roce 1837 pak naměřil Greiner pomocí úhloměru a libely Ľadovému šítu stejnou výšku jako Lomnickému, a docela nečekaně Gerlachovskému štítu dokonce ještě o padesát stop více. Opakovaným měřením pak určil dodnes platné pořadí nejvyšších vrcholů na: 1.  Gerlachovský, 2. Lomnický, 3. Ľadový štít. Jím publikované články však zůstaly dlouho nedoceněné, a ještě dlouhá léta se tradoval za nejvyšší Lomnický štít. Například v roce 1865 jej tak uváděl Riegrův Naučný slovník.

Výšky dalších tatranských štítů

Podle odhadů některých geomorfologů, působících v Tatrách je možné, že Gerlachovský štít nebyl v minulosti nejvyšší horou. Tou měl být kdysi Slavkovský štít, který však doplatil na méně odolné horninové složení, a tak jej eroze oproti dnešním obrům výrazně snížila. Pro tuto hypotézu svědčí zejména mohutná suťoviska (osypy) z erodovaného materiálu) pod vrcholem. Dalším vodítkem je fakt, že 6.8.1662 bylo v  oblasti Slavkovského štítu zaznamenáno silné zemětřesení, které údajně způsobilo zřícení části jeho vrcholu. Protože však předtím nebylo žádné měření provedeno, není možné tuto hypotézu dokázat.

Přesnost měření nadmořských výšek v minulých stoletích byla omezená, a tak se přesné výšky jednotlivých vrcholů ustálily až ve  století dvacátém. Ještě další nejasnosti přinesl rozpad Rakousko-Uherska se změnou výškového systému (počítání podle baltského systému vyžaduje určitou korekci oproti počítání podle černomořského).

I dnes se však pro některé štíty udávají v různých zdrojích rozdílné výšky - nejmarkantnější odchylka je v případě Zadného Gerlachu, který má podle některých zdrojů výšku 2630, podle jiných jen 2616 m n.m.

Známý případ představuje výška nejvyššího turisticky zpřístupněného vrcholu v Tatrách - Rysů. Hlavní vrchol Rysů - uzlový bod, ležící v hlavním hřebeni na hranici s Polskem, měří přesně 2499,6 m. Vede na něj z Polska i Slovenska turistická značka a dnes už na něm funguje povolený hraniční přechod. Tento vrchol zároveň představuje absolutně nejvyšší bod Polska. Státní hranice pak z hlavního hřebene odbočuje na sever přes vrcholy Nižné Rysy, Vyšný a Nižný Žabí štít a  pokračuje dolinou Bialky, zatímco hlavní hřeben uhýbá od uzlového bodu na jih směrem k sedlu Váha. A právě v této části hřebene (už výhradně slovenské) leží ještě dva vedlejší vrcholy Rysů (2503 a 2473 m). Proto někdy můžeme najít výšku Rysů udávanou jako 2503 m n.m. Taková kóta platí výhradně pro Slovensko. Podle geomorfologických pravidel se však většinou považuje za správný údaj výška hlavního vrcholu.

A ještě jedna zajímavost: Druhým absolutně nejvyšším bodem v  Tatrách je Gerlachovská veža, ležící v masivu Gerlachu poněkud jižně od hlavního vrcholu. Její nadmořská výška je 2642 m, avšak nepovažuje se za samostatný štít (horu), ale jen za jeden z vrcholů Gerlachovského štítu. Proto se správně hovoří o Lomnickém štítu jako o druhém nejvyšším štítu Tater.

Prvovýstupy na štíty a horolezecké výkony

Historie výstupů na tatranské vrcholy je ze starších období jen útržkovitá, až později se tyto výkony staly přesně zaznamenávanými. Za úplně první popsaný výstup se považuje cesta D. Fröhlicha na kterýsi vrchol v blízkosti Lomnického štítu (pravděpodobně Huncovský nebo Kežmarský štít) - to bylo v roce 1615!

Další zaznamenané prvovýstupy: na Slavkovský štít vystoupil J. Bucholtz roku 1664, na Kriváň pak J. Czirbés v roce 1773. Od 19. století udává kniha I. Houdka výstupy s větší přesností: 1803 - Kolový štít (S. Staszic), 1840 - Rysy (E. Blasy), 1847 - Ladový štít (J. Ball), 1867 - Baranie rohy (J. Stolarczyk) a Svinica (E. Janota). V roce 1868  vystoupili na Gerlachovský štít rakouští vojenští kartografové, brzy po nich na vrchol opakovaně přiváděl turisty horský vůdce J. Still. Po zlezení nejvyšší hory následovalo systematické dobývání hor - 1874  Vysoká (M. Déchy), Končistá (A. Münnich), 1876 - Prostredný hrot (E. Téry), 1877 - Velký Mengusovský a Kežmarský štít (T. Chalubiňski) a  Pyšný štít (opět E. Téry), 1880 - Satan (J. Pawlikowski). Od devadesátých let 19. století do roku 1910 byly zlezeny prakticky všechny významnější vrcholy, na výstupech už se podílely i ženy. Tak byly dobyty postupně: Jastrabia veža (1891), Bradavica (1892), Ganek (1895), Javorový štít (1897), Čierny a Kolový štít (1898), Zlobivá (1899), Žabí kôň (1905) atd.

První zimní horolezecký výstup uskutečnil E. Blasy roku 1873 na Slavkovský štít, systematické zimní horolezectví se udává od roku 1884.

Ve 20. století se horolezecké výkony soustředily už nejen na jednotlivé vrcholy, ale na objevování nových, čím dál těžších cest (např. prostoupení Galérie Ganku, nejvyšší tatranská stěna - severní stěna Malého Kežmarského štítu; v Polsku stěna Mnícha). Po 2. světové válce došlo i na přechody. Tady stojí za zmínku např. 6-ti denní přechod polských horolezců od Kopského po Laliové sedlo v roce 1946 (několik štítů však bylo třeba traverzovat). Technicky ješte obtížnější byl přechod hřebene z Kopského sedla po Čubrinu a odtud Kriváňskou rozsochou až na Kriváň, který za 5 dní provedli čeští horolezci v roce 1948, a to pouze s jedinou odbočkou od hřebene.

Dodnes patří mezi nejvíce oblíbené horolezecké terény v Tatrách např. Volia veža a Žabí kôň, Galéria Ganku, Bradavica, Javorový a Ostrý štít, Žltá stěna, Malý Kežmarský štít či Jastrabia veža.

Rozvoj cestovního ruchu

Do začátku sedmdesátých let 19. století byla doprava do oblasti Tater omezena na povozy a dostavníky. Když však v letech 1867-72 vybudovali Košicko-Bohumínskou železnici, staly se podtatranské stanice Štrba a Poprad hlavními východisky pro rozmach cestovního ruchu. V  dalších letech postupně proniklo železniční spojení až do centra Tater - trať do Studeného potoka a do Tatranské Lomnice vznikala v letech 1887-95. Pro zavedení elektrické energie měla na přelomu 19. a 20.  století velký význam vodní elektrárna ve Velké. Vlastní elektrárnu zavedla brzy i Tatranská Polianka. Elektrárna v Popradu umožnila zásobování energií pro Tatranskou elektrickou železnici, a od roku 1912 i pro všechny obce v regionu.

Dopravní spojení samozřejmě umožnilo velký nárůst turistiky a  ten vzápětí přinesl požadavky na vytvoření určitého zázemí. První turistický chodník vedl sice do Studenovodské doliny již v roce 1847, ale zatím nebylo instituce, která by se systematicky starala o  zpřístupnění dalších částí Tater. Proto později (roku 1873) vznikají turistické spolky - v Uhersku "Maďarský karpatský spolek" (v maďarštině známý pod zkratkou MKE, v nemčine UKV) a v Polsku "Polskie towarzystvo tatrzanske" (PTT). Spolky se staraly o výstavbu nových a údržbu stávajících cest, jsou položeny základy stálého turistického značení. Spolky dále organizovaly horské vůdce a záchrannou službu v horách. Později se zasloužily o stavbu útulní (např. u Štrbského, Zeleného, Velického plesa). Jako první turistický prístřešek ve slovenské části Tater sloužila Rainerova chata, postavená už v roce 1863. Roku 1884 byla těsně vedle vybudována chata Kamzík. V roce 1898 postavená turistická chata v Malé Studené dolině se jmenuje po tehdejším předsedovi MKE - Edmundovi Térym. Z dalších organizací byl v roce 1921 založen slovenský horolezecký svaz "JAMES" (zkratka hlavních cílů organizace - Idealismus, Alpinismus, Moralita, Energie (Entuziasmus), Solidarita).

Po 1. světové válce vznikl Klub československých turistů (KČST), který se zasloužil o vybudování Tatranské magistrály v délce témeř 50  km z Podbanského až po Kopské sedlo. Dále rostl počet chat, což dále podporovalo rozvoj turistiky i horolezectví, od začátku 20. století se v  Tatrách začalo pěstovat také lyžování.

Tatry za 2. světové války

Do vypuknutí 2. světové války se do Tater každoročně vydávaly tisíce lidí, z nichž 92% tvořili Češi, 7% Poláci a jen 2% Slováci. Po rozdělení Československa (v roce 1939) se tedy hory téměř vylidnily. Z  části tatranských ubikací se stala válečná sanatoria. Přesto se v době války pokračovalo v zpřístupňování a poznávání Tater - byla např. dokončena lanovka z Tatranské Lomnice na Skalnaté a na Lomnický štít (stavba byla započata už v roce 1936). V letech 1940-43 pak byla vybavena astronomická, meteorologická a seismografická observatoř na Skalnatém plese.

Tatry sehrály významnou roli v roce 1944 při Slovenském národním povstání. Po vyhlášení otevřeného povstání v Banské Bystrici (29. srpna 1944) zabrali slovenští partyzáni tatranské obce od Štrby až po Tatranskou Lomnici a opevnili se v nich. Němci okamžitě začali od východu dobývat ztracené pozice zpět, do září se jim podařilo získat území až po Štrbské pleso pod svoji kontrolu. Partyzáni se pak museli stáhnout do nepřístupné Tiché doliny. Na čas byli dokonce vytlačeni do Polska. V zimě, když už osvobození bylo za dveřmi, Němci ještě zničili opevnění partyzánů na Grúniku pod Kriváněm a rozehnali obránce bunkrů. Čtrnáct dní nato (28.1.1945) už však obsadily podtatranskou oblast včetně Popradu, T. Lomnice a Smokovců jednotky 1. čsl. armádního sboru a  sovětské Rudé armády.

Válka v regionu Tater přinesla řadu obětí. Kromě účastníků SNP padlých při boji se stalo neštěstí také letadlu, přivážejícímu posily partyzánům v Tatrách. Letadlo narazilo za špatné viditelnosti v říjnové noci do masivu Zadného Gerlachu a všech 27 (většinou slovenských) partyzánů zahynulo.

Obětem válečných událostí jsou věnovány četné pomníčky v  dolinách i rekreačních střediscích po celých Tatrách.

Přestože bylo Slovenské národní povstání v nedávném režimu nadměrně vynášeno a ideologizováno, mělo pro slovenský národ svůj význam. Válečné události v Tatrách si i dnes zaslouží, aby návštěvníci věděli aspoň něco o jejich obětech. Je přece vždycky dobré znát kromě přírodních krás každého kraje také trochu jeho historie.